Zejména v Životopisu jsem se zmínil o tom, jak jsem přišel na to, že k tomu, abych byl užitečný psychoterapeut, musím být schopen pro lidi, co mne vyhledají, vytvořit prostor, ve kterém se budou cítit totálně akceptovaní a bezpečně.

Aby toto mohl psychoterapeut svým klientům (ale také třeba studentům) nabídnout, musí ve svém nitru mít velmi velký klid, harmonii – a vedle toho nesmí lidi soudit a hodnotit.

Jak jsem se dostal k tomu, že lidi nesoudím a nehodnotím, jsem vysvětlil také v Životopisu a v Myšlenkových východiscích. Do velké míry mi to pomohlo k jisté úrovni svého vnitřního klidu a harmonie. Lidé mne – v běžném mezilidském kontaktu - neštvou, nedráždí, neznervózňují … Nemám o lidech ani první, ani druhý a dlouho ani žádný další dojem. Lidé ve mne nespouštějí jiné pocity či mentální stavy, než zvídavost, respekt a akceptaci …

Když tyto věci vykládám svým různým studentům, bývají jednak velmi překvapení a také mi to obvykle na „první poslech“ nevěří. Pokud jsou to studenti psychologie či psychoterapie, tak jsou překvapeni ještě víc, protože tradiční středověké psychoterapeutické směry trvají na tom, že terapeut má zkoumat, jaké pocity v něm klient vyvolává (ať už je to vztek, strach, závist, láska a kdoví, co ještě), má tomu nějak porozumět a má to pro terapii nějak (jak to učí ta která škola) využít. To je prostě hloupost! Aby psychoterapie fungovala, terapeut nemá právo na žádné jiné pocity a mentální stavy vůči klientovi (či vůči svému studentovi), než zájem, zvídavost, respekt a akceptaci! A klid, soustředění a trpělivost! Vše ostatní je balast a nezralé bahno, které z psychoterapie (a také z psychoterapeutického vzdělávání a výcviku) dělá podivuhodný a nesmyslný emocionální guláš a striptýz. (Na druhé straně klient či student má samozřejmě právo na jakékoli své pocity či jiné mentální nebo i fyzické stavy! – ale tyto věci nikdy nesmí provokovat terapeut či učitel).

A teď – jak s tím souvisí koně!

Zmínil jsem již, že mým nejpodstatnějším lidským učitelem ve fyzické podobě byl Vladimír Dvořáček a skrze něj virtuálně Milton Erickson. Pak jsem se přes mnoho věcí prokousával sám, mnohokrát jsem upadl a musel se zvednout.

Později jsem jednoho dne potkal koně (v Životopisu píši, kde a jak se to stalo). A koně se staly mými dalšími fyzicky (a samozřejmě i psychicky) existujícími učiteli!

Kůň je nesmírně podivuhodné stvoření. Ne nadarmo je u mnoha národu (a i u mne) považován za mystické  zvíře. Však pouhá pragmatická podivuhodnost koně spočívá v tom, že je to zvíře na jedné straně nepředstavitelně silné (možná znáte rčení vydrží jako kůň) a rychlé (kdyby kůň chtěl, tak vás zabije jediným rychlým pohybem) a na straně druhé nepředstavitelně citlivé a vnímavé (přesně cítí, na kterém místě svého ohromného těla má nejmenší mušku a taky ji umí trefit, kopytem nebo tlamou …) – a velmi plaché. Kůň je, jak samozřejmě také víte, býložravec a prakticky všechny masožravce – včetně člověka - vnímá jako ohrožení a prchá před nimi a pouze, nemá-li kam prchat, tak zaútočí.

A proto je neuvěřitelně nesnadné, aby kůň začal a vydržel člověku doopravdy důvěřovat! (Jistě, existují znásilnění koně, kteří se člověku podvolí ze strachu, ale o tom tady samozřejmě nemluvím). Mluvím o takovém budování vztahu koně k člověku, kde si kůň začne být člověkem zcela jistý, přestane se cítit ohrožený a naopak, hledá u člověka pohodu, oporu, bezpečí … a pak radost z toho, co můžou spolu podnikat! (Již se zde objevují slova, kterými také popisuji to, co považuji za zásadní pro fungující psychoterapeutický vztah – tedy důvěra a bezpečí!)

K tomu, aby takový vztah mezi koněm a člověkem mohl vzniknout, vede v psychické rovině jedna jediná cesta – kůň nesmí za žádných okolností, ani v těch nejvypjatějších situacích (kterých může být při práci s koněm hodně a můžou být i velmi nebezpečné) „z člověka cítit“ vztek, agresi, strach, nervozitu, zklamání …

Aby se budování kooperativního vztahu s koněm, vztahu, který stojí na permanentní důvěře a bezpečí, povedlo, musí mít člověk obrovskou (ideálem je maximální) míru vnitřního klidu, vyrovnanosti, harmonie, trpělivosti, vnitřní svobody, odvahy, odhodlání, soustředění …

Těmto kvalitám mne setkání a cesta s koňmi naučily a učí (ani zdaleka nejsem u cíle) a všechny tyto kvality využívám ve své práci s lidmi.

Když mne třeba vidí pracovat s klienty moji studenti, někteří se s údivem ptají, jak můžu být tak klidný, vyrovnaný, trpělivý, vnímavý, citlivý …