Nejdřív řeknu, co si myslím, že mne kvalifikuje pro to, abych "učil":

Nu, 20 let praxe práce s lidmi v oblasti "pomáhání", která byla zejména posledních 10 let hodně úspěšná.

Pak dobrých 10 let "pedagogické" praxe. V několika různých kontextech. Ne, že bych i tady neměl co zlepšovat. Někteří moji různí žáci mne občas upozorní na to, co jim na mně jako na učiteli vadí a rozhodně jsou věci, které chci zlepšit. Nicméně, umím "učit".

Ale prostě hlavně můj způsob myšlení a práce, kterému, jak jsem již zdůraznil, jsem měl to štěstí se naučit a který se ukázal a stále ukazuje být užitečným a rozhodně užitečnějším, než jsou způsoby myšlení a práce, postavené na zastaralých východiscích.

(Jeff Zeig, ředitel Ericksonovy nadace a jeden z mých učitelů, mi před časem napsal takový papír - svolení, že můžu dělat tréninky a výcviky v ericksonovských přístupech k hypnóze a psychoterapii. Nicméně, tento "papír" pro mne nic moc neznamená. A je celkem překvapující, že mi jej Jeff napsal. O mých způsobech myšlení a práce totiž v podstatě nic neví.)

Nyní vysvětlím, co mám na mysli pod pojmem „profesionál“.

Nu, jde mi tady o profesionály z pomáhajících profesí, tedy z profesí, základním cílem kterých je v něčem nějak pomáhat člověku v jeho strádání, utrpení, nemocech, mezilidských starostech, ale také v jeho rozvoji. Čili psychologové, psychiatři, somatičtí lékaři, sociální pracovníci, učitelé a duchovní (nicméně kurzy pro duchovní tady zvlášť zatím nemám, jelikož žel nepředpokládám, že by se nějaký zájemce našel, ale třeba se velmi mýlím, uvidíme).

Jsem nevývratně přesvědčený, že každý z těchto profesionálů by měl být do velké míry také profesionál v mezilidské komunikaci. Z toho, co píši v Myšlenkových východiscích, doufám aspoň trochu plyne, jak je komunikace pro všechno, co se dělá s lidmi a kolem lidí, zásadní. Nicméně, nemusí se každému chtít tu dlouhou a asi docela složitou stať číst. Každopádně:

Úspěch jakékoli pomáhající práce do jisté – někde absolutní, někde sice menší, ale přece – závisí na komunikaci, i když žel mnozí o tom zatím tak nepřemýšlí. A právě proto chci kolegy z pomáhajících profesí vzdělávat v komunikační profesionalitě!

Tento web a tato má aktivita v této podobě začíná (i když jsem za uplynulých 10 let školil a učil a lektoroval a trénoval v různých kontextech opravdu hodně).

Proto první kurz, který nabídnu, bude:

Úvod do mezilidské komunikace pro pomáhající profesionály.  

V tomto zcela úvodním, základním kurzu se budeme zabývat tématy, která jsou společná pro všechny pomáhající profese, takže se do něj můžou přihlašovat všichni výše vyjmenovaní profesionálové a to jak „hotoví“, tak studenti příslušných oborů. Podrobnější popis tohoto úvodního kurzu naleznete v každé sekci jednotlivých profesí, včetně prvních organizačních pokynů. Po tomto úvodním kurzu budou pro případné zájemce následovat již kurzy či semináře speciální pro jednotlivé profese, tak, jak se budou odvíjet vaše otázky, myšlenky a vzdělávací přání.

A pak jsou tedy ještě samozřejmě psychoterapeuti a lidé, kteří se chtějí stát psychoterapeuty, i když psychoterapeut jako samostatná profese u nás zatím žel neexistuje. Zatím se psychoterapeuti „rekrutují“ obvykle z řad psychologů, někdy psychiatrů, někdy sociálních pracovníků. Tito se samozřejmě také mohou přihlásit do výše uvedeného kurzu, ale také pro ně nabídnu speciální programy, které najdou ve své sekci.

Pak je tady jedno speciální téma, a tím je hypnóza. To, čemu se říká hypnóza, mnoho lidí (a to jak profesionálů, tak laiků) láká a také to budí strach a obavy. Hypnóza (nebo tranzové stavy vůbec) jsou velmi silným procesem či potenciálem lidského organismu. Umí uvést do chodu mnoho různých dějů, které mohou mít velmi léčivý výsledek, ale pokud s tím zachází někdo nedostatečně vzdělaný, může způsobit víc škody, než užitku. Stanislav Kratochvíl a i někteří další kolegové razí názor, že hypnóze budou učit pouze psychology a lékaře (u kterých se předpokládá, že budou mít i širší porozumění tomu, co všechno se děje a může dít) a já s tím momentálně rozhodně souhlasím. Žel vím o kolezích, kteří učí hypnóze téměř kohokoli a pak tito jejich žáci učí další lidi, jenom tak, protože ti lidé jsou za to ochotni zaplatit. (Vyděsily mne nějaké stránky laiků, kteří sami již nabízejí kurzy třeba v Ericksonovské hypnóze pro veřejnost – vedle směsky různých dalších módních „věcí“, jako jsou „rodinné konstelace“, „šamanismus“ apod.) Hypnóza je poměrně komplikovaná věc a hlavně to není žádná samostatná „technika“. Jsem přesvědčený – i díky Miltonu Ericksonovi, práce kterého je často interpretována velmi nepřesně -, že hypnotický způsob psychoterapeutické práce je spíš velmi specifický způsob myšlení a navození či navozování hypnotického tranzu má být věcí velmi dobře definovaného psychoterapeutického kontextu (třeba i velmi krátkodobého, třeba po potřeby ošetření u zubaře, ale i tak!). Rád budu profesionály učit možnostem hypnotické práce, protože je to mnohdy velmi užitečné, ale v aktuální situaci budu rozhodně velmi preferovat psychology a lékaře a navíc ještě velmi pozorně vybírat…

K tomu ještě jedna poznámka. Je spousta lidí, co dělají pro své klienty různé relaxační techniky. Nu, a ono se někdy může stát, že třeba takový tzv. autogenní trénink u konkrétního jedince navodí hluboký tranzový stav a začnou se třeba dít věci, se kterými si člověk bez kvalitního hypnotického tréninku a chápání neporadí. Proto jsem zastánce názoru, že i lidé, co dělají pouze relaxační techniky, by měli být dobře trénovanými hypnoterapeuty.

Pak chci ještě zmínit pár myšlenek k mé obecné „učitelské“ filozofii.

Podobně, jako nevěřím na žádnou „obecně platnou psychologii či psychoterapii“, nevěřím na šablonovité kurzy a semináře. Stejně, jako jakákoli psychologická, psychiatrická či psychoterapeutické práce musí být podle mého názoru ušitá na míru klientovi, musí být výuka ušitá na míru „žákovi“.  A stejně, jako když se nedaří psychoterapie, tak to není nikdy chyba klienta či pacienta („protože je v odporu, nespolupracuje, je neléčitelný, jak to některé školy tvrdí“), ale je to podle mne vždy chyba terapeuta, tak je (téměř) vždy chyba „učitele“, když se nedaří „žákovi“. (Nutno však dodat, že žádný terapeut, ani žádný učitel zřejmě nemá vliv na veškeré kontexty, které mají vliv na klienta či žáka, takže možnosti terapeuta i učitele jsou zajisté vždy omezené.) Mé semináře či kurzy probíhají samozřejmě obvykle ve skupině, ale ta skupina nesmí být moc velká (tak 6 – 12 lidí), aby se měl každý jednotlivec dost prostoru pro naplnění svých požadavků a abych já samozřejmě měl možnost i v práci skupinové věnovat pozornost individuálním přáním a potřebám. Součástí mé filozofie je také „výukové tempo“. Jsem jednoznačným odpůrcem vzdělávání typu: „frekventant musí absolvovat 250 hodin teorie, 350 hodin praxe, 200 hodin supervize …“; někdo se věci (v interakci s konkrétním učitelem) naučí za 10 hodin, někdo za 10 000 hodin … Efekt vzdělávání nelze definovat počtem hodin a případně jejich obsahem, ale pouze dosaženými výsledky!