Tento web je pro - některé - lékaře a studenty medicíny; pracoval jsem ve státním zdravotnictví, celkem cca 8 let, jak na psychiatrii, tak v oblasti somatické (tělesné) medicíny (jako konsiliární klinický psycholog ve fakultní nemocnici). Mám zkušenost s tím, jak to tam chodí a je to jeden z důvodů, proč jsem ze státního zdravotnictví odešel.

I když je nesporné, že západní medicína dosáhla velikých pokroků a v mnoha případech je schopna nemocným lidem pomoci, má zatím žel své velké limity. Jedna z velkých potíží je v tom, že medicína nahlíží na člověka jako na sice docela složitý, ale prostě bio-chemický stroj, který, když se porouchá, tak se opraví dodáním nějaké chemikálie, nebo se něco „zašroubuje“ nebo „vyšroubuje“, či se vymění součástka.

Je jasné, že třeba úspěšné transplantace různých orgánů nebo jiné chirurgické zákroky, medikamenty apod. mnoho lidí zachránilo či zachrání nebo velmi významně zvýší kvalitu jejich života (pomohly i mně). Tyto úspěchy medicíny nechci v žádném případě zpochybňovat. Naopak, cítím hlubokou úctu vůči badatelům a průkopníkům, kteří byli u zrodu mnoha užitečných věcí v medicíně.

Pro moderní psychologii a psychoterapii v medicíně jsou důležitá ta místa, kde se biologická léčba nedaří, kde by s ní třeba vůbec nebylo potřeba začít, kde je potřeba biologickou léčbu podpořit psychologickými prostředky a podobně. Jak jsem již zmínil výše, je nade veškerou pochybnost, že téměř všechna tělesná onemocnění mají svůj počátek někde v té oblasti, které říkáme psychika a jsou psychologickými prostředky ovlivnitelné až vyléčitelné. Žel lékaři a studenti medicíny toho o psycho-somatice vědí díky tradičnímu biologickému zaměření medicíny velmi málo a pokud vůbec něco, tak jsou to věci vesměs zastaralé.

Další důležitým momentem je, že na účinnost veškeré biologické léčby má výrazný vliv psychický stav pacienta a tedy taky způsob, jak lékař s pacientem zachází na úrovni psychologické – komunikační, vztahové.

Tak, jak se tzv. „lékařská psychologie“ tradičně na lékařských fakultách vyučuje, je v praxi bohužel nepoužitelná. Studium medicíny adepty lékařství neumí systematicky připravit na to, jak mají zvládat utrpení lidí, se kterým se budou den co den při své práci setkávat.  Také je neumí připravit na to, jak mají s pacienty komunikovat, aby komunikací podpořili účinnost biologické léčby.

Celé je to velmi složitá problematika, která má navíc politicko-ekonomické souvislosti (farmaceutické firmy budou vždy podporovat bio-chemický model člověka, protože kdyby se prokázalo, že lze léčit i jinak, než léky, přišly by farmaceutické firmy o část svých obrovských zisků). Pokud se mezi lékaři (pochopitelně včetně psychiatrů, kde jsou nedostatky bio-chemického modelu člověka nejzřetelnější a nejškodlivější) a mezi studenty medicíny najdou zájemci o širší pohled na člověka jeho „ne-moci“ a možnosti léčení, budu rád k dispozici.