Motto:

„... diagnostické systémy přinášejí mimo jiné pocit oprávněnosti, důvěryhodnosti a předvídatelnosti jak pro pracovníka, tak pro klienta a tím slouží svému sociálně konstruovanému účelu. Jakmile člověk získá terapeutický kufřík s nářadím a s připojenými instrukcemi založenými na takovéto hierarchii, může být nejistota a zpochybňování starých dobrých tradic dosti zneklidňující…“ (Harlene Anderson: Konverzace, jazyk a jejich možnosti. Postmoderní přístup k terapii. NC Publishing 2009) 

Tento web je pro - některé - psychology (případně jiné profesionály, kteří se zabývají psychoterapií, třeba psychoterapeuticky zaměřené psychiatry), a pro studenty psychologie, kteří mají zájem se do hloubky dozvědět něco o povaze, přístupu a možnostech moderní – komunikační – psychologie a psychoterapie.

Upozornění: toto je jedna část mého webu, kvůli které byl můj seminář oficiálně vyloučen z výukového katalogu katedry psychologie Fakulty sociálních studií MU. Podrobnosti k tomu všemu naleznete v části Východiska – Akademická inkvizice, aneb je to ještě horší, než jsem si myslel.

Psychologie se k mému obrovskému překvapení na vysokých školách, kde je k dispozici jednooborové studium psychologie, pořád vyučuje na úrovni středověkých poznatků (jeden příklad za všechny – na Psychologickém ústavu Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně je psychoanalýza (Úvod do psychoanalýzy) povinný předmět – přičemž psychoanalýza (nejenom ortodoxní freudovská, ale veškeré další větvě) je jeden z nejnebezpečnějších a nejškodlivějších myšlenkových proudů, který kdy v psychologii vznikl a který velmi negativním a destruktivním způsobem poznamenal západní civilizaci; a žádný další psychoterapeutický směr povinným předmětem není! (v době, kdy toto píši))  Dále – studenti prakticky nejsou vedeni k samostatnému a kritickému myšlení. Učí se různým snůškám jakýchsi (pseudo)-psychologických poznatků.  K tomu, aby prošli studiem a získala vysokoškolský diplom, stačí, aby u zkoušek od-vykládali pouze to, co chce z těchto poznatků  zkoušející slyšet. Neučí se logice, neučí se filosofii vědy, disciplíny, jako ontologie či epistemologie jsou pro ně velmi často velkými neznámými. Opouštějí školu indoktrinovaní zastaralými psychologickými nesmysly a nejsou obvykle schopni nahlédnou, že to jsou nesmysly. Děje se to – kromě jiného – tak, že mnoho aplikovaných psychologických disciplín učí lidé, kteří nikdy v praxi nebyli a také tím, že studenti nejsou obeznámeni s velkým množstvím post- moderních poznatků jak s psychologie samotné, tak z oblasti teorie poznání. Nevědí tudíž ani, že by se měli pokusit nahlédnout, že mnoho z toho, co je jim „skládáno do jejich psychologického kufříku“, by tam vůbec neměli mít. Jak řekl Wittgenstien: “Co neumíme myslet, to neumíme myslet, proto ani nevíme, co neumíme myslet!“ Nu, a po škole pracují na místech, kde samozřejmě mohou lidem hodně ublížit!

(Samozřejmě, že podobně děsivou úroveň má výuka psychologie na fakultách Pedagogických, Právnických, Lékařských, Ekonomických, na policejních školách, na školách uměleckých …! Stačí se podívat na příslušné učebnice či skripta.)

Jak to „vím“?

Na Psychologickém ústavu FF MU v Brně jsem učil nějakých 10 let. Na katedře psychologie FSS MU jsem učil od jejího zrodu (do chvíle, než jsem si dovolil toho hodně kritizovat na tomto webu J  Setkával jsem se tedy se studenty – obvykle ve 4. nebo 5. ročníku studia, takže se dozvídám, co s nimi to studium udělalo a jak probíhalo. Studenti mi často pak také někde v hospodě u piva (ale někdy i velmi otevřeně na semináři) sdělovali, jakým způsobem třeba probíhají zkoušky, případně jiné důležité složky vysokoškolského studia. Považuji za nehorázné, že mnoho studentů má strach říci některé své názory otevřeně a adresně na půdách svých kateder, protože by se jim pedagogové mohli „mstít“. Samotný fakt přítomnosti tohoto strachu na akademické půdě je pro mé chápání příznakem, že je „něco shnilého v království akademickém“. Podle mne by nikdy žádný vysokoškolský student neměl mít obavu se na akademické půdě otevřeně k čemukoli či komukoli i kriticky vyjádřit. Souvisí s tím i má zkušenost, že hodně studentů mi řeklo, že jsem byl první učitel, který se zajímal o jejich vlastní názor na probíraná témata, případně je „nutil“ si vlastní názor udělat – přičemž jsem netrval a nikdy nebudu trvat na tom, aby nutně souhlasili s názory mými. 

Myslím, že i skutečnost, že můj předmět byl na základě mé kritičnosti z výuky na FSS vyloučen (detaily naleznete zde: „Akademická inkvizice“), je příkladem toho, že strach studentů je do velké míry opodstatněný. Je mi z toho smutno.

Ve své kritice toho, jak a o čem probíhá výuka psychologie případně psychoterapie, používám ostrá slova (třeba jako snůška pseudo-psychologických nesmyslů). Jistě, mohl bych se vyjadřovat eufemisticky, ale to se mi prostě nechce. Umím svá tvrzení o nesmyslech dobře zdůvodnit (částečně tak činím v Myšlenkových východiscích) a jde mi o to, aby psychologové (případně jiní pomáhající profesionálové), kteří budou jednoho dne pracovat s lidmi a rozhodovat o velmi zásadních věcech lidských životů, byli pro tuto práci vybaveni aktuální úrovní poznatků a způsobů myšlení.

Proto budu učit kohokoli, kdo se ode mne bude chtít učit.