Zde vkládám a budu vkládat příběhy některých svých klientů. Z minulosti i přítomnosti. Požádal jsem a budu žádat své klienty o ochotu popsat svou zkušenost se mnou. Do toho, co napsali, nebo co napíšou, nebudu nijak zasahovat. Za „dobrý obraz“ práce psychoterapeuta považuji pouze to, co si o psychoterapeutově práci myslí klient. Klient je jediným kritériem toho, zda psychoterapeut pracuje více či méně dobře, či nikoli. A dalším důležitým kritériem je délka terapie. To je na první pohled spíš mé, než klientovo kritérium – ale kdo by se nechtěl zbavit svých „problémů“ co nejrychleji a samozřejmě natrvalo?

Příběh 1.

Příběh 2.

Tento příběh myslím potřebuje ode mne krátký úvod.

Je to příběh jedné mé kolegyně, se kterou jsem se seznámil jako s účastnicí „ericksonovského“ psychoterapeutického výcviku, který jsem před několika lety vedl. Pracoval jsem s ní zejména v průběhu výcvikových setkání a pak také snad jednou nebo dvakrát přijela za mnou cíleně na terapii. Když jsem ji kolem vzniku těchto stránek požádal, zda by nějak nepopsala svou zkušenost se mnou, její první reakce byla, že si z toho moc nepamatuje (což je i tím, že velká část terapie probíhala v hypnóze) a zda bych to nenapsal já. A já jsem jí odpověděl, že mi jde právě o to, aby to lidé, co mají se mnou zkušenost jako s terapeutem, právě napsali sami, svými slovy, protože to mi přijde jako mnohem důležitější, než to, jak to vnímám nebo jsem to vnímal já. A tak mi nakonec v mailu napsala, co následuje níže, jako mně a v tykání, protože si pochopitelně jako „staří“ kolegové tykáme … : 

No jo, jenže když výsledkem naší práce je právě, že si nic nepamatuji, nemám moc o čem psát :-)

No - měla jsem trápení, netěšil mě život, resp. spíš jsem byla permanentně v jakési úzkosti, která byla těžko k vydržení.

Ale to vlastně přišlo až po začátku naší práce, fakt už nevím přesně.

Neměla jsem moc, čeho se chytit. Odešla jsem z jakéhosi primitivního domova, který jsem našla u jedné známé, možné své platonické lásky (ale to vím dnes, to jsem si tehdy nepřipouštěla, bydlela jsem tam oficiálně z nouze finanční nikoli vztahové), rozhodla jsem se odejít protože to nikam nevedlo, cítila jsem nějak intuitivně, že se tam pohřbívám. Jenže pak jsem se octla jaksi ve volném prostoru. Zkoušela jsem být sama, zkoušela jsem vztahy s muži, dostávala jsem se čím dál tím víc do pr...

Byl to stav naprosté beznaděje, který jsem ale prožívala spíš fyzicky, jako strašlivou únavu, neschopnost vydržet na jednom místě, přitom šílenou touhu si odpočinout - bylo to jako se octnout na laně ve výšce, když udělám krok tak spadnu, když ho neudělám, tak ale spadnu vyčerpáním taky.... Tohle si pamatuji, že jsem se ti něco takového pokoušela vysvětlit, a pak ty sny, že se usilovně snažím dostat se na hory lyžovat (to jsem vždycky milovala), ale vždycky buď roztál sníh nebo padla tma, než se mi to podařilo...

Nevím, co jsi to se mnou udělal, ale po nějaké době to přešlo, a já žiji úplně jiný život. Našla jsem si přítelkyni - partnerku a našla jsem asi sama sebe... ale jak je to možné? Nevím, vyprávěl jsi mi cosi o delfínech :-)

Příběh 3.

Juraje Barbariče jsem vyhledala, protože vím, ze pracuje s hypnózou. Byla jsem vynervovaná z blížící se premiéry a bezradná s trémou. Bylo to v momente, kdy mi moje kantorka řekla, ze si mam  dobře rozmyslet, jestli s tím nechci seknout. V hodinách a na zkouškách jsem podávala výborné výkony, ale jakmile jsem se dostala před větší počet lidi, mezi nimiž byli I odbornici, rozechvěla se mi bránice a já jsem byla paralyzovaná. Věděla jsem, ze nemam čas na dlouhodobou práci, ze potřebuji rychlou intervenci. Doufala jsem, ze Barbarič udělá čárymáryfuk a budu bez trémy, i když jsem tušila, ze tak snadné to nebude. Dlouho jsme si o moji trémě povídali, o tom, co s ní vůbec chci udělat a jaké to bude mít důsledky. Nepamatuji si všechny otázky, ale zaujala mě ta, jestli se ji chci opravdu zbavit? Přemýšlela jsem nad tím a uvědomila si, ze ne. Že na ní je něco aktivujícího. A řekla jsem, ze ji chci přetransformovat, aby neškodila. Řekl mi, ať se uvolním, zavru oči a soustředím se na svou trému. Na to, jaký to je pocit, když ji mám. Kde ji cítím, jak to probíhá. V tom pocitu jsem setrvala delší dobu a prožívala ho. Byl to obraz velkého kovového míče s ostny, který se rozepíná v mém žaludku a bráni tomu, aby se dech dostal na bránici. Když byla ta představa dost konkrétní, začali jsme ji přeformovávat, začala jsem si představovat, jak se ten ostnatý kovový míč otáčí a jeho ostny mizí. Najednou byl hladší a začal se zmenšovat a jak se zmenšoval a pořad rotoval, začal byt růžový a měnit povrchovou strukturu, až se z něho stal malý růžový plyšový míček, který od žaludku sklouznul až na stydkou kost a tam se lehce zabydlel. Stal se z něho pomocník, který mi pomohl po nádechu udržet dech na stydké kosti a zajistit, aby tam pružně fungoval a poskytoval dechovou oporu hlasu.

Tady ten proces obroušení, změkčeni a zmenšení micku a jeho přesunutí ze žaludku na stydkou kost, kde hopsá a pomáhá, byl naprosto fantastický. Hrozne se mi najednou ulevilo. Ale porad jsem cekala, kdy ze tedy začne ta samotná hypnóza. Cele tohle sezeni mi strašně rychle uteklo. Když jsme se rozloučili, zjistila jsem venku, ze trvalo asi 4 hodiny. Úplně mě to šokovalo, protože tak dlouho jsem tam podle vlastni představy nemohla byt. I když jsme se domluvili na připadne další návštěvě, ve stresu zkoušek už jsem to nezvládla. Před každým výstupem na jeviště jsem si ale opakovala v tichem koutku mezi kulisami mantru železného ostnatého míče měnicího se v malinký růžový plyšový míček, který hopká na stydké kosti a pomáhá dechu zůstat pružný.

Nevím, jestli to bylo touhle intervenci, mou obrovskou motivaci nebo strachem, ze mě profesorka zabije. Ale na premiéře a dalších představeních mě už tréma rozhodně nesvazovala. Byla tam a cítila jsem rozechvěni, ale nebyla jsem paralyzována.

Příběh 4.

K PhDr. Barbaričovi jsem dospěla letos v březnu po osmi letech hledání.

Před deseti lety jsem onemocněla, resp. prodělala operaci a následnou onkologickou léčbu – diagnóza: rakovina prsu. Dva roky poté to vypadalo na recidivu. A já si začala uvědomovat, že musím udělat něco se sebou, se svým životem. Že lékaři mohou pomoci, ale uzdravit se budu muset sama.  Jak bylo mým zvykem, bylo to i tentokrát ode zdi ke zdi, od onkologie k alternativní medicíně. Začala jsem postupně objevovat nový svět, ale pořád ruku v ruce s rakovinou. Moc se neprosazovala, jen tak zlehka, abych nezapomněla. Ale mně pomalu začínalo docházet, že jsem vyměnila metodu, léčbu, ale se způsobem svého života jsem neudělala skoro nic. No, možná udělala, ale pořád málo. I objednala jsem se k paní psycholožce. Tam jsem se dověděla, že „psychoterapie není náhražkou chemoterapie“ a že na rozdíl od „jiných“ (rozuměj rozumných) lidí jsem si nepřišla pro úlevu, ale pro další práci, což je špatně.  Nezbylo než jít dál. A tak jsem objevila etikoterapii. Dala mi mnoho, jako konečně všechny předchozí terapie, nicméně začátkem letošního roku jsem se sama sebe ptala, co teď.  Změn jsem v životě provedla hodně – odešla z nevyhovující ho zaměstnání, vzdala se slušného platu, manželovi vyložila karty na stůl, konečně se zbavila pocitu odpovědnosti za spokojenost rodičů, přestřihala pupeční šňůry k dětem, začala se věnovat sobě a svým zájmům, … Ale co dál? Cítila jsem, že potřebuji postrčit. Možná zatřepat. Ujasnit si, co vlastně chci dělat, protože v invalidním důchodu až do důchodu  a v důchodu až do smrti, to není zrovna perspektiva, kterou bych byla nadšená.  No, já vlastně vím, co bych chtěla, ale bojím se to skoro vyslovit, natož začít pořádně dělat. Tak jen tak opatrně našlapuji kolem. Sebedůvěra? Sebevědomí?  Jo, a taky, co na to ti druzí. A ještě se zbavit strachu z kamarádky rakoviny. Což je ale nesmysl, takže znovu:  zbavit se strachu, že to nedokážu, že nebudu schopna odstranit příčinu svého onemocnění, ze strachu, z pohodlnosti, … Že bych ještě jednou zkusila psychology? I začala jsem brouzdat po internetu a narazila na stránky PhDr.Juraje Barbariče. To je ono! To je on! Jeho pohled na příčiny nemocí, jo, k tomu jsem dospěla taky.

Při první návštěvě jsem ze sebe vychrlila kdeco. Strachy, sny, touhy, viny, vztahy, rodina. Při druhé už jsem pustila ke slovu i jeho, což umožnilo pojmenovat jeden z mých problémů – závislost na mínění druhých. A odešla s domácí úlohou – nakreslit svůj sen o plameňácích a napsat k němu povídku. Hm, to byla výzva. Pustila jsem se do toho ještě tentýž večer a nestačila jsem se divit, co ze mě vypadlo. Srovnala jsem si myšlenky, ujasnila si, kde se tak asi nacházím (bylo to dál, než jsem si před tím myslela) a další kus mlhy, která mě ještě pořád obklopuje, byl pryč. Při třetím sezení jsme to lehce vyhodnotili, nebylo moc potřeba, měla jsem docela jasno. O čem jsme si povídali dál, to už moc přesně nevím, ale opět jsme se (patrně přes moji touhu po dokonalosti) dostali k pocitu viny. A já odkráčela s další domácí úlohou – esej na téma Můj život poté, co se zbavím pocitu viny. Tak tohle jsem už jako radostnou výzvu nevítala. Měla jsem pocit, že to nejsem schopna napsat, že si to nejsem schopna ani představit. Schopná? Buď k sobě poctivá, bojíš se toho, přiznej si to, napomínala jsem se cestou domů. Byla jsem poctivá a napsala to. Šlo to snáz, než jsem čekala. A mlha opět prořídla. Výrazně. Ulevilo se mi, další kus odpadl. A opět jsem zjistila, že jsem na tom lépe, než jsem se domnívala. A černé na bílém jsem viděla i místa, kde mám rezervy. Při čtvrtém sezení jsem byla lehce euforická, horko těžko jsem vzpomínala, co bychom tak mohli řešit, když už tam jsem. Něco jsem ze sebe vydolovala, ale s pocitem, že na tohle bych už stačila sama. Tak jsme si spíš povídali, což neznamená, že jsem si nic neodnesla.

Nevím, jak to mají ostatní, ale mně věci a souvislosti docházejí čím dál víc a rychleji. A v průběhu psychoterapie s Jurajem Barbaričem to byl fofr. A ještě je. A dál? Teď zrovna si myslím, že ho ještě požádám o pomoc při posílení důvěry v uzdravení. A určitě se zúčastním některého z jeho vzdělávacích kursů. A zredukovala jsem „opatrné našlapování kolem“ a jdu do toho.

Byla to dobrá volba.

Příběh 5.

Strach, zoufalství, pocit beznaděje…tak jsem se cítila, po zásahu zubařky před asi 5 lety… z jednoho malého ujetí vrtačky a následného nevhodného zachování se lékařky, vznikla má obrovská noční můra….zubní ošetření, které každý tak potřebuje….já byla v situaci, ve které mi mé zuby nepřály občasné preventivní prohlídky….kazily se mi jak jen mohly a do toho se začali ozývat zuby moudrosti…jenže představa návštěvy zubaře ve mně vyvolávala pocity, že i přes veškeré bolesti, které mi záněty zubů a růst osmiček způsobovali, kvůli kterým jsem protrpěla několik desítek nocí, jsem se neodhodlala podstoupit zubní ošetření… Několikrát jsem byla objednána k různým zubařům, ale již týden před domluvenou návštěvou jsem nespala, kdykoli jsem si na to vzpomněla, tak jsem se zpotila, bylo mi prostě šíleně, úzkost mi nedovolovala nic, v noci jsem měla stisknuté zuby tak, že jsem se budila tím, jak s nimi skřípu.… když jsem k zubaři přišla, sedla jsem si na křeslo, otevřela pusu….dokud mi zuby jen prohlížel, relativně jsem situaci zvládala, ale jakmile mělo přijít něco víc, rozbušilo se mi srdce, rozklepalo se mi celé tělo, pusu jsem zavřela, a už jí nedokázala otevřít….ať jsem sama sebe přemlouvala sebevíc, Něco mi to prostě nedovolilo….

Tímto způsobem uplynulo pět let, a moje zuby byly v havarijním stavu… Nevěřila jsem žádnému zubaři, a co hůř, přestala jsem věřit lidem…

V létě 2008 se měla konat jedna akce s koňmi, na kterou jsme shodou okolností (otázka je, jestli v tom nebylo ještě něco jiného, tedy zda to byla „náhoda“), byla pozvaná jak já, tak Juraj - Barbarič. Slyšela jsem o něm již dřív, co se koní týče... No a tak se stalo, že jsme se jednoho dne setkali osobně… Stál ve výběhu se svým hřebcem, já šla za ním, a věděla jsem, že ten člověk mi je velice sympatický… strávili jsme pohromadě několik dnů, a on mi začal být něčím velice blízký…Po této akci jsme se rozloučili, a já si říkala, že se uvidíme zase někdy na nějaké akci s koníky….

Jenže jsem byla pozvána na měsíc do Irska…byla jsem z té myšlenky nadšená, ale opět se mi objevila má noční můra….co zuby??? Už 5 let mi na ně nikdo nešáhl, a začali se silně ozývat…hlavně jeden zub, pod kterým byl velký zánět…. Věděla jsem, že jestli chci odletět, musím mít akutní věci v pořádku….byl však jeden problém….do odletu mi zbývalo necelých 14 dní…. Rozhodla jsem se, že se obrátím na toho člověka, který mi byl něčím blízký a kterému jsem nějakým způsobem věřila…Napsala jsem mu email, on velice ochotně odpověděl, a tak slovo dalo slovo a já přijela za Jurajem do Brna, aby se mnou zkusil něco udělat… Domluvil se dokonce se svojí zubařkou, kterou dobře znal, aby se mě ujala….

Já věděla, že mě čeká něco se zuby, můj stav opět vygradoval, bylo mi hrozně….a tak jsme začali s prací….no, prací….první den jsme mluvili, o všem možném i nemožném, o mých pocitech, snažili se přesměrovat ty špatné na ty dobré, z mých pocitů hrůzy jsme tvořili žlutou barvu… Snažili jsme se říct tomu Něčemu, že se nic neděje, snažili jsme se tento stav uklidnit….

Druhý den, jsme s Jurajem opět seděli a povídali, a on se mě zeptal, zda mám nějaké ponětí o hypnóze…. popravdě jsem neměla… povídal mi o vědomí a nevědomí, povídal mi o sobě, o pralesních lidech, jak si léčí rány a jiné příběhy…. A já měla zavřené oči, byla jsem v jiné dimenzi, nevnímala čas….slyšela jen Jurajův hlas, viděla svoje tělo jak je oproštěno od všeho myšlení, a začala jsem cítit, jak se moje nevědomí dostává na povrch, začala jsem ho cítit….vlastně vůbec nevím co jsem cítila, co se s mnou dělo, jen vím, že když jsem otevřela oči, bylo mi dobře, byla jsem klidná, i přesto, že jsem věděla, že za hodinu, mám být u zubařky, vůbec netuším, co se s mnou stalo, prostě mi bylo vlastně krásně…. V zubařském křesle jsem strávila dvě hodiny, vyvrtáním jednoho zubu, byl tam se mnou Juraj, byla tam paní zubařka, které jsem, díky jejímu přístupu  začínala věřit, a bylo to moje první ošetření po pěti letech… na mých zubech, bylo ještě hodně moc práce, a nejen na mých zubech, ale na mém strachu také….ale byl to první krok….byla jsem šíleně šťastná…byl to úžasný pocit….odletěla jsem do Irska, a celou dobu přečkala bez větších potíží….pak jsem se vrátila a??? ....no a s Jurajem jsme se do toho vrhli po hlavě dál…J

Juraj se mi věnoval opravdu hodně, seděli jsme, povídali, chodili ke koním, seděli a nevnímali čas, minulost ani budoucnost…prostě to bylo úžasné…děli se se mnou neuvěřitelné věci…., k zubaři jsem jezdila několikrát týdně, pokračovala ve své , vlastně naší (měla jsem pocit, že Juraj to prožívá se mnou, že mu každý úspěch dělá obrovskou radost…cítila jsem v něm stoprocentní oporu) cestě k cíli, a tak jednoho dne, jsem dokázala chodit k zubaři sama, podstoupila operaci zubů… hodně věcí z toho bylo bolestivých, ale já se naučila ty situace zvládat…. V tom si myslím, že je Juraj jedinečný…nejde mu o to, aby nám řekl, co a jak máme dělat, snaží se lidem ukázat cestu, aby na to přišli sami, a pak je tou cestou nechá  jít…. Toto nebyl jediný příklad v kterém mi pomohl….ale byl první, a proto jsem se o něm rozepsala…pomohl mi v mnoha jiných nelehkých situacích…kdy jsem byla na dně….prostě mi otevřel dveře…pomáhá mi najít sama sebe…dnes je mnoho věcí, které tak zvládnu vyřešit sama…. Naučila jsem se, od něj mnoho, v mnohém mi pomohl… je to jedinečný člověk, který se snaží pomoct,  jak jen umí a zvládá…a za to mu patří mé obrovské DÍKY!!!